neděle 5. února 2017

O radách a rádcích

"Tak jak to jde?" zeptala se mě moje maminka. Jelikož jsem si právě přivezla z porodnice svůj mrňavý poklad, cíl otázky byl jasný - jak zvládáme sžívání se s naším prvorozeným synem.
"Ale jo, dobrý, jenom to kojení nám fakt moc nejde. Vždycky u toho hodinu bojujeme a vypije stěží 20 ml.", posteskla jsem si smutně. "No a dokrmuješ ho něčím?" ozvalo se hned starostlivě v telefonu. "Ne, proč? Vždyť neřve hlady. Kdyby měl hlad, tak mu ten Nutrilon udělám, ale takhle vypadá vcelku spokojeně. Jí sice míň, ale jí...".
Mé výchovné postupy se ovšem nesetkaly s pochopením. "No to ale musíš dokrmovat! Nebo ti bude hubnout! A nezapomeň ho budit co tři hodiny!".
Když se během dne scénář s hodinovým křikem u krmení opakoval, nejistě jsem sáhla po lahvičce a příkrmu. Přiznám se, že fakt, že nezvládám kojit, jsem si důkladně obrečela.
Večer druhý telefonát. Tchýně. "Tak co je nového, Lucinko? Jak to zvládáte?" "Ale jo dobrý, jenom to kojení nám moc nejde, a tak jsem mu dala Nutrilon, aby pěkně přibíral." "To ale vůbec neděláš dobře, s takovou už ti nebude vůbec chtít pít..." Zhluboka jsem se nadechla a pak jen opatrně pípla "Když já mám strach, aby moc nehubnul. Pozítří jdeme na kontrolu k doktorce, tak aby nám moc nenadávala..."
A to se říká "Víc hlav víc ví." Dokonce i bible v přísloví píše o tom, že v množství rádců je záchrana a vítězství. Tak proč jsem po všech těch radách ze všeho nejvíc zmatená. Možná jsem se měla zeptat odborníků. I když, stačí si vzpomenout na rady všech dětských sester v porodnici na novorozeneckém. Byly to odbornice, ale každá říkala něco jiného:

  • Můžete kojit klidně hodinu, to nevadí. Zkoušejte to pořád dál do kolečka.
  • Proč ho u toho prsa máte tak dlouho? To si ho chcete rozmazlit? Deset minut z jednoho prsa, deset minut z druhého prsa! 
  • Vy jste nakojila dvacítku? A hned čtyři dny po císaři? To je super! Nebojte maminko, to půjde...
  • Vy jste nakojila dvacítku? Jenom? Ale teď už jste čtvrtý den po porodu, to musíte kojit čtyřicet! Vy se málo snažíte, snažte se víc.

Hmm, tak tudy cesta nevede. Zkusila jsem se podívat, jak přesně byl ten verš z přísloví o množství rádců. A ejhle, našla jsem hned tři:

  • Přísloví 11, 14 Pro nerozvážné vedení padá lid, kdežto v množství rádců je záchrana.
  • Přísloví 15, 22 Plány selžou bez společné porady, kdežto při množství rádců se uskuteční.
  • Přísloví 24, 6 Boj veď s rozvahou, ve množství rádců je vítězství. 

Tak se mi zdá, že je důležitá i ta první polovina věty. Ne každá rada je dobrá - ty nerozvážné je potřeba nebrat vážně. Je pravda, že víc hlav víc ví, ale taky je potřeba dát hlavy dohromady a ne systémem náhodných výstřelů každou chvilku zkoušet něco nového. A co je nejdůležitější - rozvaha! Prostě poradit se, ale pak stejně používat zdravý selský rozum.
Pokud jste v roli rádců, nezapomeňte, že je rozdíl mezi poskytnutím pomoci - tedy v tomto případě udělení rady - a páchání pomoci - tedy zásobením nevyžádaných rad. Navíc každý z nás je originál - co funguje u jednoho, nemusí fungovat u druhého - a to neplatí jenom u dětí.
A pokud jste ti, kteří rady přijímají, pak se držte toho, co říká apoštol Pavel - "všechno zkoumejte, dobrého se držte."

sobota 17. září 2016

Voda života

Zpráva dne: "V Brně není pitná voda, do odvolání jen po převaření." Mimořádnou situaci oznámila ve čtvrtek 15. září 2016 krátce po poledni mluvčí Brněnských vodáren a kanalizací.


Když jsem pobaveně pozorovala své okolí, zjistila jsem, že reakce lidí na závažnost problému je podobná jako reakce lidí na informaci o hříchu. Posuďte sami.
Již pár hodin po zveřejnění uvedené informace se lidé v panice vydali do obchodů nakoupit do zásoby balenou vodu. Snažili se zabezpečit. Co kdyby rada krajské hygienické stanice nefungovala? Kdo ví, co v té vodě je - představte si, že tam budou plavat ty mrtvé bakterie, no fuj... Někteří dají raději 15 korun za 1,5 vody na pití, než aby přišli domů a postavili hrnec vody na sporák. Ono totiž převařovat vodu je práce navíc. Stejně tak jako vyznat hříchy a činit pokání je práce navíc. Koupit balenou vodu je jednodušší. Problém je, že balený život nejspíš nekoupíme.

Pak je skupina lidí, kteří si z celého problému dělají legraci. Sociální sítě zaplavily vtípky typu "Ve víně je pravda, v pivu je síla a ve vodě jsou bakterie". To jsou ti, kteří považují Boha za legračního starého pána s fousy po kotníky, který roztáčí zeměkouli kličkou. Jenže i když si z ďábla uděláme roztomilou umouněnou pohádkovou bytost, která budí jen úsměv, skutečnost si tím neohneme k obrazu svému. Ďábel a bůh, peklo a nebe, hřích a odpuštění - to vše tu je a je potřeba přestat strkat hlavu do písku a k problému věčnosti se postavit čelem.

Část lidí tvrdí, že ke zničení bakterií je potřeba vařit vodu alespoň 5 minut - vaření ve varné konvici rozhodně nestačí. Tolik mi připomínají farizeje a zákoníky, kteří jsou ochotni odvádět desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbají na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost.

Dokonce jsem se setkala s unikátní konspirační teorií. Prodavačka v obchodě tvrdila, že brněnská voda je úplně v pořádku, to jen v brněnských velkoobchodech je příliš mnoho uskladněných minerálek, které bylo třeba vyprodat, a proto byla vypuštěna tato novinářská kachna. Vždycky se najde někdo, kdo bude popírat skutečnost - znáte to, Ježíš nebyl vzkříšen - to v noci přišli jeho učedníci a ukradli ho, když vojáci spali (Mt 28/13).

Pak jsou bulvární novináři, kteří svými titulky typu " Brno: Totálně zamořená zóna! Vyhněte se mu obloukem" vytvářejí živnou půdu pro spoustu hospodských keců. Připomíná mi to tvrzení Natanaela, který na adresu Ježíše odpověděl: " Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" Pro všechny žvanily, kteří jen útočí a rýpou, mám spolu s Filipem jednoduchou odpověď: „Pojď a přesvědč se!"

Nejsmutnější pohled je však na onu drtivou většinu lidí, kteří mají pocit, že se vůbec, ale vůbec nic neděje. To jsou ti, kteří tvrdí, že vodě nic není a s klidem ji pijí dál. Není potřeba plašit, nějaké pokání - proč? Vždyť nám nic není... Uznávám, že v tomto směru mé přirovnání poněkud pokulhává - je dost dobře možné, že opatření Krajské hygienické stanice bylo opravdu jen preventivní. O tom, že by smrt Ježíše Krista na kříži byla jenom preventivní opatření ze strany Boha, ovšem dost pochybuju.

Ježíš řekl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude znovu žíznit. Kdo by se však napil té vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale ta voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu."
Nevím, jakou kvalitu má voda, která teče z toho vašeho kohoutku. Ale voda napít se vody života - to opravdu stojí za to. Zkusíte to?

neděle 10. dubna 2016

Popletená přísloví

Věděli jste, že existuje Ústav teoretické a komputační lingvistiky? Nebojte, já o tomto podivuhodném pracovišti na filosofické fakultě Karlovy univerzity do dnešního dne také nevěděla a stále netuším, čím se takováto instituce může zabývat.
Zdá se však, že lidé, kteří zde pracují, se mají navzájem dost rádi. Část z nich vytvořila jako narozeninový dárek pro svou kolegyni milou aplikaci, která vytvoří nová přísloví sestavená ze starých, známých. Už samotný název "Příslovník aneb veselá mysl dál doskáče" dává tušit, že leckterá nově vzniklá přísloví nejsou o nic moudrá než ta původní.
U některých výroků se mi hned vybavily zkušenosti ze života:
  • "kam vítr, tam chodí lékař" - to je jasné, minulý čtvrtek jsem pěkně profoukla a horko těžko jsem se zbavovala nachlazení
  • "co se v mládí naučíš, není pro mne" - přísloví, jímž se řídí celá řada mých studentů
  • "kdo maže, má i rozum"- empiricky ověřeno na vymazávání plechů při včerejším pečení koláčů
  • "každá změna je kořením života" - u příprav na naši svatbu si říkám, zda jsem to s tím kořeněním kapánek nepřeťápla.  
Ovšem když na mě Příslovník vychrlil tvrzení jako "kdo nevěří, sklízí bouři", "S čerty leda pojdeš" či "Cesta do pekel málo platná", uvědomila jsem si, že to přestává být legrační.
I naši nevěřící přátelé mají povědomí o tom, že existují přísloví, ve kterých nich Bůh, peklo, víra či ďábel (tedy v našich zeměpisných šířkách převlečený za čerta) nějakým způsobem figurují.  Tato stará známá přísloví bereme tak nějak samozřejmě, mnozí je známe, chápeme jejich význam a čas od času je snad i použijeme.  
Ale ruku na srdce - opravdu si uvědomujeme, že "S čerty nejsou žerty"? Anebo je to pro nás jen roztomilá pohádka, na kterou se rádi podíváme o Vánocích a terpve náraz do reality nám připomene, že na verzi "S čerty leda pojdeš" je pravdy víc než je nám milo.
Jak často s úsměvem říkáme "Kdo nevěří ať tam běží" a přitom nám uniká, že když nepřicházíme k Bohu s důvěrou, pak náš život opravdu bude připomínat bouři. Hezky to vyjádřil apoštol Jakub ve druhé kapitole svého listu:  Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha ... s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí.
Samozřejmě vím, že ona běžná úsloví budu pravděpodobně i nadále používat poměrně bezmyšlenkovitě k oglosování aktuálního dění v mém soukromém mikrosvětě. Ale někde vzadu v hlavě bliká naděje, že třeba aspoň někdy v nich objevíme něco, co nám často uniká mezi řádky.
 
 






This email was sent to lucie.cernohorska.radost@blogger.com
why did I get this?    unsubscribe from this list    update subscription preferences
Myšlenky dne · Zemědělská 42 · Brno 613 00 · Czech Republic

Email Marketing Powered by MailChimp

čtvrtek 24. prosince 2015

Jak jsem tvořila novoročenku

S blížícím se koncem kalendářního roku se moje e-mailová schránka plní nejrůznějšími přáníčky do nového roku. Nejčastěji se objevují fotky či koláže jednotlivých členů rodiny odesílajícího doplněné dvojicí písmen PF a příslušným rokem.
Pamatuji si, že už jako malou mě tato tajemná zkratka fascinovala. Proč zrovna PF? Moji rodiče pro mne měli jen standardní odpověď „Nevím, to se tak prostě dělá". Teprve o mnoho let později jsem zjistila, že v tom má prsty Karel Chotek z Chotkova a Vojína a že ačkoliv zkratka PF pochází z francouzkých slov „pour féliciter", což se překládá jako „pro štěstí", toto označení novoročenek je ryze česká specialita a na přáních z jiných zemí jej nenajdete.
Nevím, jak se stavíte k rozesílání či rozdávání PFek vy. Já tento zvyk mám docela ráda. Baví mě pozorovat, jak vyrostli dítka těch, které jsem celý rok neviděla. Úplně nejraději jsem měla dopisy „kocoura Sebastiana", který prostřednictvím svých dvounohých páníčků referoval, co všechno se za ten rok událo v jejich rodině. A jelikož příklady táhnou, obvykle se nechám zlákat a koncem roku taktéž nějaké vyrobím.
Pro své PFko s pořadovým číslem 2016 jsem zvolila možná trochu netradiční motiv - matematický vzorec a komentář "Ať umíte počítat nebo ne, Bůh s Vámi počítá..." Možná to zní jako obyčejné hrátky se slovy, ale v této krátké větě je obsažena hluboká pravda.
  • Když Adam byl v ráji, dostal od Boha jedinečný úkol - pojmenovat zvířata. Bůh si zvířata samozřejmě mohl pojmenovat sám, ale on to neudělal. Proč? Protože s Adamem počítal...
  • Když izraelský lid úpěl pod nadvládou Egypta, Bůh poslal Mojžíše, aby vyvedl izraelský lid z Egypta. Bůh s Mojžíšem počítal.
  • Když se zvědové vypravili prozkoumat Jericho, Bůh si použil Rachab, aby je zachránila. I s Rachab Bůh počítal.
  • Když anděl Páně zvěstoval Marii "Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš...", neznamenalo to nic menšího než že Bůh s Marií počítal.
Často si říkám něco jako „No jo, ale to byl Mojžíš … a s Marií už se vůbec nemůžu srovnávat." Ale pak si vždycky vzpomenu na to, že všichni tito lidé byli z masa a kostí. Důsledky Adamova hříchu na sobě cítí lidstvo dodnes. Mojžíš o sobě prohlásil, že „má neobratná ústa a neobratný jazyk." (Ex 4/10). Rachab byla žena nevalné pověsti – nevěstka. A Marie? Nejspíš to byla jen obyčejná dívka z malého města a nikterak významné rodiny. Přesto s každým z nich Bůh počítal.
Ve 12. kapitole 1. listu Korintským apoštol Pavel mluví o těle Kristově. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.
Čtete to tam také? Bůh dal každému úkol. Bůh s každým z nás počítá – bez ohledu na to, jestli se cítíme jako supermani nebo jako totální looseři. On chce, abychom všechny věci dělali s ním a spolu dohromady – jako tělo Kristovo.  Je to Boží pozvání – pojď, nech se použít. Neboj se. Nemusíš být perfektní. Stačí, když se do toho pustíme spolu. Protože já s tebou počítám – i v roce 2016. 






This email was sent to lucie.cernohorska.radost@blogger.com
why did I get this?    unsubscribe from this list    update subscription preferences
Myšlenky dne · Zemědělská 42 · Brno 613 00 · Czech Republic

Email Marketing Powered by MailChimp

středa 25. listopadu 2015

Amorfní křesťanství

Dnes cestou domů jsem strašně promrzla. Za prvních deset minut stání na mraze si můžu sama - nepodívala jsem se na jízdní řád, a tak jsem doplatila na dvacetiminutové intervaly mezi spoji. Autobus, kterým jsem měla v plánu jet domů, si opravdu dával na čas, a tak vzniklé pětiminutové zpoždění způsobilo, že navazující přípoj mi ujel. Když po další čtvrthodině přijela netopící šalina, myslela jsem, že se rozbrečím. Třetí čekání už jsem snášela poměrně odevzdaně.
Celou cestu domů jsem přemýšlela, čím se zahřeju, až přijdu domů. Topení zapnu naplno, to je jasné. Čaj? Chtělo by to něco účinnějšího. Čaj a slivovici? S antibiotiky raději ne. Zázvor? Ten doma nemám. Už vím, na co mám chuť - dala bych si poctivý kuřecí vývar. Budu muset projít zásoby - matně tuším, že by tam ještě jedna miska mohla být.
Doma jsem odložila kabát, zapnula topení i rychlovarnou konvici a šla prozkoumávat mražák. Sláva - je tu! Šup s plastovou nádobou na chvilinku do mikrovlnky, jen aby to největší zmrznutí povolilo, a pak vyklopit do hrnce a pomalu nechat rozehřívat.
Po chvíli jsem šla, celá natěšená, ohřívající se polévku zkontrolovat. To je zvláštní - část polévky už vaří a přitom zbytek je jedna velká ledová, vlastně polévková, kra. Matně se mi vybavily hodiny chemie a rozdělení látek na krystalické a amorfní.  Schválně, musím se mrknout, jak to vlastně je. Už to mám: "Amorfní látky vznikají např. při rychlém ochlazení taveniny, kdy částice nemají dostatek času k vytvoření krystalu. Při zahřívání amorfní látky postupně měknou, až do teploty, kdy se rozpustí. Jejich teplotu tání tudíž nelze přesně určit, ale lze je charakterizovat pomocí oblasti měknutí, což je teplotní interval mezi pevnou a kapalnou fází."
Pamatuju si, že mezi amorfní látky patří vosk, pryskyřice, sklo nebo asfalt. Nikdy by mě nenapadlo, že mezi ně bude patřit i na kost zmrzlý slepičí vývar.
A co naše křesťanství? Není náhodou taky tak trochu amorfní - beztvaré a neuspořádané? Co když jsme navenek horcí, ale když dojde na "lámání chleba", jsme uvnitř chladní  jako ledová královna? Teď, o Vánocích je to krásně vidět - navenek zpíváme koledy, radujeme se, že se nám narodil Spasitel, ale sotva přejdou Vánoční svátky, na Boha jako bychom zapomněli. Jaká asi je oblast měknutí našeho srdce?
Při zkoumání Wikipedie mě zaujala ještě jedna vlastnost látek: "Z energetického hlediska je krystalické uspořádání výhodnější než amorfní, proto je pro většinu pevných látek přirozené." Tak jo, nebudu amorfní, budu krystalická. Ale jak toho docílit? Už vím - být lidská, tedy být sama sebou, ale zároveň být plná Krista. Zkrátka Krista - lidská. To zní jako fuška. Ale pokud by měla platit analogie s chemickými skripty - pak být "krista-lidskými" je pro nás výhodnější a přirozené. Tak to třeba nebude tak těžké. 






This email was sent to lucie.cernohorska.radost@blogger.com
why did I get this?    unsubscribe from this list    update subscription preferences
Myšlenky dne · Zemědělská 42 · Brno 613 00 · Czech Republic

Email Marketing Powered by MailChimp

pátek 16. října 2015

Verš na svatební oznámení

"Hele, podívej, už jsem konečně dodělala ten svatební web!" chlubila jsem se kamarádovi. "Však už bylo na čase, berou se už za měsíc! Měla bych to i dřív, ale neposlali mi žádné podklady. A ten animovaný gif z jejich svatebního oznámení mi dal docela zabrat!"

"Ukaž!" zahlásil poctivě Rosťa. Jako moudrý muž pochopil, že potřebuju pochválit.  "Hmm, pěkný," hlásí uznale, "ale ten verš je hrozný!" 

"Jak to myslíš, hrozný? Mně se docela líbí". "No samotný verš je pěkný, ale na svatební oznámení se mi vyloženě nelíbí. Jen se na to podívej - Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co člověku ani na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kteří ho milují. Vždyť apoštol Pavel tady mluví o nebi - a přitom tolik manželství připomíná spíš peklo!"

"Hmm, to máš asi pravdu", uznala jsem jeho argument a pak jsem se pustili do hledání chyb v obsahu webu, abych mohla výslednou práci poslat do světa.

Večer jsem ještě nad oním výběrem verše musela znova přemýšlet. Proč si vlastně snoubenci dávají nějaké motta na svatební oznámení? Nejspíš z podobného důvodu, jako se dává nápis na hrob. Zatímco epitaf je "krátký text, který informuje o zesnulé osobě, shrnuje její život a tematicky se vztahuje k mrtvému", toto motto nám prozradí něco o vztahu snoubenců, jejich vzájemné lásce a jejich postoji k manželství.
Vzpomínám, jaké verše z Bible jsem na svatebních oznámeních kdy zahlédla. Kromě známé 13 kapitoly listu Korintským či Písně písní (Pís 8,6-7) lidé nejčastěji citovali knihu Přísloví: 
  • Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověku. (Přísloví 27, 19)
  • Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. Srdce jejího muže na ni spoléhá a nepostrádá kořist. (Přísloví 31,10) 
  • Tyto tři věci mám za podivuhodné a čtyři nemohu pochopit: cestu orla po nebi, cestu hada po skále, cestu lodi v srdci moře a cestu muže při dívce. (Přísloví 30, 18-19)
Čas od času se objevily verše, které byly - podobně jako onen úvodní z 1. listu Korintským 2/9, vytrženy z kontextu. Kupříkladu tvrzení "Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu." (Rút 1,16) neříkala žena muži, ale Rút své tchýni Noemi.
Nápisy na svatebním oznámení či různá proklamační hesla na svatebním webu jsou krásná věc. Někdo pro své svatební oznámení zvolí dechberoucí verš z Bible a ozdobné písmo na bílé kartičce s jemnými květy. Jiní si vyberou jednoduchou kresbu a prostý citát Victora Huga "Jdi s tím, kdo tě má rád".

Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mám pocit, že dost možná je vlastně jedno, co si kdo napíše za motto na onen kousek papíru oznamující změnu příjmení nevěsty. Důležité je to, co bude hlásat jejich každodenní manželský život. Můžu si na svou vizitku, svatební oznámení či náhrobek napsat, co chci. Otázkou je, co doopravdy uvidí ti ostatní. Protože jak říká Malý princ: "Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné."

neděle 16. srpna 2015

Dvojí smutek

Dvojí smutek

„Chci se omluvit našim hostům, že dnešní shromáždění bude tak trochu netradiční a dosti smutné," zaznělo na úvod bohoslužeb Křesťanského společenství Žďár nad Sázavou. Po krátkém úvodu a modlitbách jsme brzy zjistili příčinu poněkud zvláštního uvítání. „Připadla mi nepříjemná úloha Vám oznámit, že Zdeněk už není mezi námi. Nevím, jestli jste zaznamenali informaci, že v Itálii spadla lavina kamení a pár aut to zasypalo a zemřel tam jeden Čech. Tak ten Čech byl právě Zdeněk. Byli s manželkou na dovolené, děti nechali na táboře, a … " David měl co dělat, aby se mu nezlomil hlas.

Po stručném úvodu se ti, kteří měli dostatek informací, pokusili ostatním předat alespoň kusé odpovědi na policejní otázky typu „Co?", „Kde?", „Kdy?" „Jak?" a „Proč?". Zbytek shromáždění seděl a jen ztěží zpracovával právě vyslechnuté zprávy.

Následující bezmála půl hodinu se zdánlivě nic nedělo. Z předních řad zněly chvály – někdy jen v instrumentální podobě, jindy hudba dostávala i slova. Každý z těch, kdo Zdeňka znali, měl sůl na řasách a smutek pod kůží. Lidé seděli a přemýšleli. Vzpomínali, plakali, čas od času se někdo modlil, jindy jsme společně vyznávali Boží slovo v písních. Byl tu prostor pro vzpomínky, slzy i obejmutí.

Kazatel otevřel Bibli a začal číst z listu Římanům: „Jsem jist, že ani smrt ani život, … ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, … ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Římanům 8/38-39). Celou místnost naplnila naděje. Ne, nepřestalo to být těžké. Pořád tu po Zdeňkovi zbyla obrovská díra, kterou půjde jen těžko zacelit. Není pochyb o tom, že tento mimořádný muž bude spoustě lidem chybět – a ze všeho nejvíc jeho manželce a dvěma dětem. Přesto vědomí, že smrtí život nekončí a že se se Zdeňkem jednou setkáme, vlévalo všem do žil nových sil. Domů jsme se rozcházeli sice smutní, ale ne zlomení.

Večer téhož dne nás čekala návštěva u Rosťových sousedů Hedviky a Jirky. Vlastně ani nevím, jak tito milí starší důchodci jmenují příjmením – říkáme jim „Námořníkovi" – to podle bývalého povolání onoho sympatického muže. Když se "pan kapitán" rozpovídal o svých toulkách po světě, v očích se mu zajiskřilo a já najednou věděla, že vedle mě nesedí jen hubený osmdesátník poznamenaný nemocí, ale opravdový mořský vlk.

Starší manželé nás jak se patří pohostili. Na stole přistálo nejen víno a jednohubky, ale i fotografie z dalekých cest. Poslouchali jsme příběhy, obdivovali krásy dalekých krajin i majestátnost dálkových lodí, na nichž se náš soused plavil.  Ano, z lidského hlediska tento člověk měl v životě vše. Krásnou ženu, dostatek peněz, spoustu zajímavých zážitků. Teď však vedle nás sedí hrdý starý muž, jehož pozemské dny se chýlí ke konci.  Jak jen přinést opravdové evangelium člověku, který „má všechno a nic mu neschází?

Příležitost k rozhovoru o Bohu nakonec přinesl jejich tříletý vnuk Sebastián. „Jostíku, jak to, že jsi ráno nebyl doma?" zeptal se poněkud vyčítavě. Těšil se, že když bude Rosťa doma, určitě ho kousek sveze na traktoru. „Sebíku, Rostík má své práce dost." odbyla jej paní sousedka, ale malému uličníkovi jako by to nestačilo. Sedla jsem si k němu, zpříma jsem se mu podívala do očí, tak, abych si byla jistá, že mě vnímá, a zkusila jsem mu to vysvětlit po svém. „Sebíku to je jednoduché. Dneska je neděle. A v neděli dopoledne Rostík není doma, protože v neděli dopoledne pravidelně chodí do kostela." Rosťa si všiml hozené rukavice a nenechal ji jen tak ležet. „Zrovna dneska to bylo takové smutné. Oznamovalo se tam, že jeden člověk, kterého jsme všichni znali, tragicky zahynul na dovolené. Spadla na něj lavina kamení. Bylo to moc smutné. Ale zároveň plné naděje. Jsem moc rád, že můžu vědět, že věřil v Ježíše Krista a že se spolu uvidíme v nebi."
Na pár vteřin zavládlo trapné ticho. Hedvika si zapálila a Jiří moc nevěděl, kam s očima. Než jsem stihla sebrat odvahu a pokračovat v hovoru o smyslu života, Sebík vzniklou pauzu v hovoru vyplnil po svém. "Podívej, jaké mám auto!" zahlaholil a už už mě táhl ven.

Témata jako Bůh, smrt, smysl života a osobnost Ježíše Krista zůstala pro tento večer uzavřena. Náš rozhovor plynul v klidných a bezpečných vodách společenské konverzace. Mně však bylo smutno. Proč se dokážeme bavit o námořních lodích ci o kvalitě vína, ale jakmile máme mluvit o Bohu, najednou jde všechno ztuha? Koneckonců nemusíme vést sáhodlouhé apologetické debaty, stačí otevřít Bibli a číst. Vždyť Jan mluví jasně: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (Jan 3,16) a na jiném místě dodává: "Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život."(1 Jan 5/11-12).  

Jeden den, dvě hluboká setkání. Zdeňka jsem nikdy neviděla a na tomto světě jej neuvidím. Přesto vím, že aktuální smutek pozůstalých vystřídá radost plynoucí z Boží naděje. S Jiřím jsme se mohli radovat nad sklenicí vína. Přesto jsem při odchodu měla pocit smutku a beznaděje. Ale - není všem dnům konec. Třeba příště?






This email was sent to lucie.cernohorska.radost@blogger.com
why did I get this?    unsubscribe from this list    update subscription preferences
Myšlenky dne · Zemědělská 42 · Brno 613 00 · Czech Republic

Email Marketing Powered by MailChimp